Hora křížů v Litvě

Jestli je v této malé, tak trochu zapomenuté, ale přesto zajímavé zemi něco, co musíte určitě vidět, pak je to Kryžiu Kalnas. Působivá, až magická hora, posetá desetitisíci, možná statisíci křížů. Místo, které je symbolem Litvy, malého, věčně obléhaného či okupovaného státu, symbolem síly, hrdosti a statečnosti jeho obyvatel.

Vlastně to ani není hora. Pahorek a jeho menší kamarád byli na místě vytvořeni uměle. Litva skutečně není se svou nejvyšší horou o výšce 300 m. n. m. zrovna hornatou zemí. Tyto dvě vyvýšeniny zde působí možná trochu nepatřičně, je to však místo, na které jsou místní náležitě hrdí a které je v sobě ukrývá mnoho symbolů. Litevci jsou silně věřícím národem, spojitost mezi horou křížů a církví byste však hledali marně. Je jedinečným dílem obyčejných lidí, o to působivěji tato jakási kronika litevského národa vyznívá.

Vznik místa sice nesahá nijak hluboko do historie, přesto Litvou koluje legenda o tom, kdy a proč byl na tomto místě vztyčen první kříž. Ta vypráví o sedlákovi, jenž měl tuze nemocnou dceru, a žádní felčaři si s ní nevěděli rady. Až jedné noci měl sedlák vidění, ve kterém se mu zjevil Bůh a slíbil mu, že když z nejlepšího stromu kříž udělá a vztyčí jej, dcera se mu uzdraví. Muž samozřejmě nelenil a hned druhý den se pustil do práce. Několik málo dní poté, co kříž stanul na určeném místě, dočkala se sedlákova dcera uzdravení. A na místo se začali houfně sjíždět všichni, kteří sami trpěli nějakým neduhem, či jejich blízcí a stavěli na pahorku kříže s vírou, že i oni dojdou uzdravení.

Ve skutečnosti prý lidé v místech dnešní Kryžiu Kalnas vztyčili první kříže roku 1236, na památku krveprolití, které zde nastalo při střetu s křižáky. Možná tomu tak bylo, možná ne, v každém případě je jisté, že kříže zde začaly přibývat v roce 1831, jako vzpomínky na vlastence zabité při povstání proti ruskému útlaku. Podobně tomu bylo i roku 1863, kdy došlo k dalšímu protiruskému povstání. V okamžiku, kdy se Litva stala součástí Sovětského svazu, stal se pahorek s několika stovkami křížů, trnem v oku sovětské vládě. Byl symbolem nejen náboženským, ale hlavně symbolem národní hrdosti a odboje proti útlaku. Proto bylo místo několikrát srovnáno se zemí buldozery. Marně. Netrvalo dlouho a na vyvýšenině se začaly opět tyčit kříže. Další velký nárůst počtu křížů přišel v roce 1991. Tehdy litevský národ oslavoval rozpad Sovětského svazu a hlavně nezávislost. V roce 1993, konkrétně 7. září, zažila Hora křížů poctu nejvyšší. Toho dne ji navštívil sám papež Jan Pavel II., aby tomuto místu a celé Litvě požehnal. Jako dar věnoval velkou dřevěnou sochu Krista, která dnes zdobí úpatí jednoho z pahorků.

V těch křížích je vlastně vepsána celá novodobá historie tohoto malého státu. Všechno jeho utrpení, strach i radost a podle početných svědků z tohoto místa doslova sálá něco magického. Když procházíte úzkými stezkami mezi kříži, pocítíte údajně velmi silnou pozitivní energii, tělem vám může probíhat mrazení nebo ucítíte jemné chvění. To všechno popisují mnozí, kteří toto místo navštívili. A mnozí z nich tvrdí, že zde zažili něco, co nikde jinde na světě.

 Jeden vedle druhého, každý jiný a přesto všechny svým způsobem stejné. Ať už velké, drahé, zdobené, malé, obyčejné, dřevěné nebo plastové, či jen růžence zavěšené na velkých křížích, všechny zde byly vztyčeny jako mlčenliví, přesto velmi hlasití zástupci litevského lidu, lidu, který se nevzdává a lidu, který je na sebe hrdý.