Vulkanické údolí Waimangu
Nový Zéland je plný přírodních zajímavostí a nejinak je tomu v případě geotermálních úkazů. Pokud patříte k milovníkům zvláštností tohoto typu, přijdete si zde na své. Geotermální údolí Waimangu je sice jen jedno z mnoha takových míst na Novém Zélandu, ale patří mu jedno prvenství. Je to totiž nejmladší hydrotermální systém na světě.
Když 10. června roku 1886 vybuchla sopka Mt. Tarawera, nešlo o žádnou drobnou erupci. Byl to největší výbuch na Nové Zélandu za posledních 700 let. Výbuch rozřízl zemi na 17 kilometrů dlouhou trhlinu, která rozštípla sopku doslova na dvě části, a zničil celé okolí včetně veškeré vegetace a fauny. Oblast připomínala měsíční krajinu, vše pokryla místy až 20 metrů silná vrstva popelu a bahna. Místní jezero Rotomahana také nezůstalo výbuchem nedotčeno. Dvacetinásobně zvětšilo svou plochu a v jeho okolí vzniklo mnoho nových kráterů. Trvalo dalších patnáct let, než si v nově vzniklých kráterech našly cestu k povrchu horké prameny. První známkou této aktivity byl Waimangu gejzír, který byl pověstný svou neuvěřitelnou výškou. Až 200 metrů vysoko chrlil vulkanický popel, bahno a kamení, a získal si tak titul nejvyšší gejzír světa. Jeho černá barva dala vznik nejen jemu samotnému, ale i celému území. Waimangu totiž znamená v jazyce původních obyvatel Maorů „černý“. Dnes to již zdaleka není pravda, protože gejzír byl aktivní jen v letech 1900 – 1904 a zničená krajina dávno změnila svůj ráz i barvy. Název je tak dnes již jen připomínkou tehdejších časů a snad i obětí, které si tento černý obr vyžádal. Tři návštěvníci, kteří nedbali bezpečnostních pokynů, byli v roce 1903 usmrceni jeho nečekanou explozí.
Foto: www.world-wide-gifts.com [CC BY-SA 2.0], Wikimedia
Od roku 1890 se do této nehostinné krajiny začaly postupně vracet živé organismy. Nejprve se jednalo o řasy a bakterie holdující horké vodě, mechy a následně různé původní kapradiny, keře i stromy. Ty dali základ pro návrat obyvatel zejména z ptačí říše, jako je holub kereru, endemický tui zpěvný, pávík popelavý nebo slípka modrá neboli pukeko. Velmi raritní je výskyt černé labutě na jezeře Rotomahana. Dokonce se zde rozšířil bez jakéhokoli zásahu lidí les, a je jediný na celém Novém Zélandu, který takto znovu vznikl bez vysazování nových stromů.
Turisty nejoblíbenější jsou ve Waimangu Valley dvě jezera. Jezero Frying Pan dělá čest svému jménu a náležitě to v něm bublá, jako by se v něm něco smažilo. Teplota vody sice nedosahuje hodnot vroucího oleje, ale s 50 °C a rozlohou 38 kilometrů čtverečních si jezero získalo titul největší horký pramen na světě. Za působivé bublání vody může přítomnost H2S a CO2. Tento výjev skvěle doplňují zajímavé skály v podobající se věžím katedrály, podle čehož dostaly i jméno Cathedral Rocks, ze kterých se neméně působivě kouří.
Foto: Pseudopanax Wikimedia
.jpg){kind=link}
Jezero s honosným názvem Inferno je proslulé nebesky modrou barvou. Jeho teplota se pohybuje kolem 80 °C a velmi výrazně se mění výška jeho hladiny. Během 51 hodin klesne o celých 8 metrů a v této výšce setrvá 15 dní. Následujících 21 dní hladina zase postupně stoupá, až se usadí na obvyklých 30 metrech. Nádhernou podívanou na tuto vodní plochu ještě umocňují bílé křemičito-jílové břehy.