Skvrna z odpadků v Pacifiku je větší než Francie

Odpad, který putuje do moře není vyplaven rovnoměrně na všech plážích světa. Existují místa, kde se tyto splašky koncentrují a ničí místní ekosystém. Jen v Tichém oceánu je takových míst pět. Tím největším je tzv. Velká tichomořská odpadová skvrna. Rozlohou je stejně velká jako Francie a ne nadarmo získala přízvisko Sedmý kontinent.

Od symbolu luxusu k ekologické katastrofě

Pamatujete ještě na drahé igelitky ze západu, které byly k dostání jen s velkou dávkou šikovnosti a štěstí? Předávaly se doma jako rodinný poklad, dlouho vydržely a získat je bylo takřka nemožné. Dnes má člověk ověšený igelitkami spíše nálepku nízké sociální vrstvy případně bezdomovce. Pozoruhodné, jak se za několik málo let situace zcela obrátila.

Igelitky zažily svůj boom v roce 1933. Stál za ním objev jednoduše zpracovatelného a tvarovatelného polyetylénu. O necelých 40 let později začali obchodníci nabízet igelitky jako žádaný benefit a osmdesátá léta lze bez uzardění nazvat zlatou érou igelitek. Tehdy nikoho ani nenapadlo igelitky a jejich příbuzné jakkoliv recyklovat a stále přibývající objem plastového odpadu začal tikat jako časovaná bomba.

Že s igelitkami asi nebude všechno v pořádku začínáme objevovat až v několika posledních letech. První větší hořkou zkušenost zažil Bangladéš. Při velké povodni v roce 1991 igelitky ucpaly většinu odtoků a kanálů v regionu Chittagong a silné monzunové deště si tehdy vyžádaly přes 2 000 obětí. Bangladéš patřila k prvním státům, které používaní igelitek prakticky zakázaly. Dnes už je běžně nekoupíte ani v Itálii, Indii, Číně či Mexiku. Bez igelitek je od minulého roku i město Los Angeles. Pořád to ale nestačí.

Čím nám hrozí plasty?

Vraťme se ale k odpadu plavajícímu v moři. Proč se na některých místech tvoří tak obrovská shromaždiště nečistot? Na vině jsou mořské proudy, které tvoří obří víry, ze kterých nemůže odpad uniknout. Místo toho se zde pomalu rozpadá a stává se ještě nebezpečnějším.

Igelitové sáčky, boxy nebo kusy polystyrenu, které plavou na hladině a pohoršují výletníky na záoceánských lodích jsou totiž tím nejmenším problémem. Ten skutečný lze zahlédnout jen s lupou nebo mikroskopem. Igelitové tašky a další plastové předměty se totiž postupně rozpadají na menší částečky, které tvoří z vody hustou kaši a to až do hloubky 30 metrů. V této kaši je plast 6x četnější než drobný plankton.

Do vody se navíc uvolňují bisfenoly a další škodlivé chemické látky, které se skrz těla mořských živočichů dostávají až na lidský jídelníček. Způsobují rakovinu a další závažné zdravotní komplikace.

Naděje z NASA

Zkoumání plastového kontinentu je teprve v plenkách. O dlouhodobých dopadech na oceánský ekosystém se zatím můžeme jen dohadovat. I proto vznikl vědecký projekt s názvem Septieme continent (oficiální stránky www.septiemecontinent.com) na jehož realizaci se podílí i NASA. Projekt má mimo jiné za úkol zmapovat znečištěné vodní plochy za pomoci satelitu a změřit koncentraci plastových částic na co nejvíce místech. Projekt je zatím v plném proudu, ale dosavadní zjištění nevypadají vůbec pozitivně. O sedmém kontinentu proto určitě ještě uslyšíme.