Pestré město Lunenburg

Některá města zaujmou hned na první pohled a Lunenburg mezi ně rozhodně patří, protože má pro běžného Středoevropana skutečně netradiční vizáž. Přístavní městečko v kanadském Novém Skotsku jednoduše zaujme i tím, že se v něm od osmnáctého století téměř zastavil čas.

Řada domů zachována dodnes

Lunenburg najdeme na poloostrově Fairhaven na západní straně zálivu Mahone Bay v kanadské provincii Nové Skotsko. Město se řadí k těm nejlepším příkladům koloniální architektury podle britského vzoru v Severní Americe. Vzezření přístavního města se za posledních téměř tři sta let příliš nezměnilo. Doposud zůstal zachován obdélníkový základ s geometricky přesným rozdělením ulic a bloků, přičemž originalitě určitě pomáhá i původní dřevěná výstavba.

Postaveno na místě indiánské osady

Ještě než byl postaven Lunenburg, nacházela se tu vesnice pojmenovaná Mirligueche. Tato osada byla obývána indiány z kmene Mikmak a potomky francouzských katolíků, kteří sem přišli na začátku sedmnáctého století. V roce 1688 evidujeme sčítání lidu, podle něhož měla tamější osada pouze 21 obyvatel, kdy deset bylo původem Evropanů a jedenáct Mikmaků.

 V roce 1749 se Britové rozhodli srovnat vesnici se zemí a na jejích ruinách postavili zbrusu nové město. O čtyři roky později se v nově vybudovaném městě usadili přistěhovalci z Francie, Německa a Švýcarska, kteří do Nového Skotska dorazili díky britskému plánu kolonizace.

Památka UNESCO

Lunenburg je po Halifaxu druhým sídlem, které vzniklo podle britského městského plánu. Geometricky pravidelná výstavba rozdělovala pravoúhlé ulice do několika obytných a veřejných bloků. Ve městě se až do současné doby zachovala celá řádka domů, kdy některé skutečně pocházejí až z osmnáctého století.

Mezi nejvýznamnějšími památkami ve městě dominuje protestantský kostel svatého Jana z roku 1754. Kostel svatého Jana je druhým nejstarším protestantským kostelem v celé Kanadě. V roce 1995 bylo historické jádro města z osmnáctého století zařazeno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Jedná se o krásný příklad britské koloniální dřevěné architektury.

Mezi roky 1752-1753 se v Lunenburgu usadila téměř patnáct set německy mluvících protestantů, takže německé zvyky i jazyk se v městečku udržely poměrně dlouhou dobu. Doposud můžete v Lunenburgu a jeho blízkém okolí slyšet nezvyklý dialekt, který se označuje jako „lunenburská angličtina“. V tomto dialektu se odráží němčina a anglické nářečí užívané v Nové Anglii.