Mohl vás nindža zabít i vějířem?

Mohl vás nindža zabít i vějířem?

Schopnosti nindžů bývají v hollywoodských filmech často trochu nadsazené. Některé „urban legend“ mají kupodivu ale poměrně pravdivé jádro. Třeba ta o létání vzduchem nebo chození po vodě. Patří sem ale i legendární smrtící schopnosti vějířů?

Nenápadný muž v černém obleku, který umí dobře bojovat mečem a rozhazuje kolem sebe smrtící hvězdice. Takhle si asi nindžu představuje většina z nás. Ve skutečnosti je ale míra pravdivosti zhruba stejná, jako u Vikingů nosících na helmicích špičaté rohy. Jak tedy vypadali japonští tajemní bojovníci doopravdy?


Tradice předávaná z otce na syna

Podle legendy byli nindžové potomky démona zvaného Karasu Tengu s havraním zobákem a křídly. V minulosti proto nebylo možné jen tak vstoupit k někomu do učení a stát se nindžou. Tato tradice se obvykle předávala z otce na syna a výcvik dětí začínal ve chvíli, kdy dokázaly na slabých nožkách udělat prvních pár krůčků. Odmalička se malí chlapci učili kromě techniky boje například i nejrůznějších uměleckým profesím (mezi ty běžné patřila například hra na flétnu nebo herectví), přípravě jedů a různých chemických směsí, ale také umění nenápadnosti nebo speciální dietě, která zbavovala jejich tělo jakéhokoliv pachu. Na svou oběť mohl totiž nindža čekat v uzavřené místnosti klidně několik hodin a horké japonské podnebí podporuje pocení. Pot bez charakteristického zápachu však svého majitele prozradit nemohl.

Dnes patří nindžucu tedy umění nindžů mezi oblíbené techniky vyučované na bojových školách a do svého výcviku ho zařadily i některé armádní jednotky. Některé tradiční japonské školy však své umění na západ předávají jen s nechutí nebo vůbec ne.

Legendární techniky přežití

Japonský stínový bojovník musel umět přežít v jakémkoliv prostředí. Nedělalo mu problémy trávit dlouhé hodiny pod vodou a dýchat jen díky tenké bambusové trubičce. Dokázal si sehnat potravu kdekoli a vyrovnat se i s těmi největšími extrémy počasí . Bear Grylls by se ve srovnání s nimi mohl jít zahrabat.

Nebo utopit, abychom zůstali u vodního tématu. Legendy i nindžích chodících po vodě totiž nejsou tak přehnané, jak se může zdát. Zvládali to díky speciálním vodním botám, připomínajícím vědra nebo také za pomoci zhruba 70 centimetrů široké konstrukce ve tvaru pavouka, což byly vlastně jakési kulaté plováky.

A létat také uměli, i když ne bez pomoci. Z vysoké věže mohl nindža uniknout za pomoci lehkého skládací rogala a pro přesun z jedné budovy na druhou používat kaginawu - kotvu s černým lanem, které bylo v noci téměř neviditelné.

K tomu, aby se nindža dostal až ke dvoru významné osoby nebo do středu nepřátelského tábora, mu ale jen jeho umění tichého a rychlého pohybu nestačilo. Musel ovládat i umění nenápadnosti. Nindové byli proto mistry převleků - svůj legendární černý úbor používali jen pro noční přepady v letním období. V zimě naopak chodili oblečení v bílé a bez problémů se také mohli vydávat prakticky za kohokoliv. Učili se pozorováním a snadno se mohli v mžiku proměnit třeba na potulného mnicha nebo kočovného herce. Tady jim byl jejich výcvik v múzických uměních k nezaplacení.

Vražedný repertoár nindži

Kdybyste měli možnost svléknout plně vyzbrojeného nindžu, našli byste u něj opravdu slušnou řádku potencionálně smrtících věcí.

Tou první by byla samozřejmě katana (dlouhý bojový meč), který nosili kvůli snadnějšímu pohybu na zádech (samurajové mívali naopak své meče zavěšeny u pasu). Mohli byste najít kusari-gamu, jakýsi srp na řetězu, kterým se nindža uměl opravdu ohánět. Možná by nechybělo ani jari (bojové kopí) nebo jakási halapartna (naginata).

Zcela jistě byste také našli váček s vrhacími hvězdicemi šurikeny a nášlapnými ježky tecu biši, které za sebe odhazovali při útěku. Vražedné vlastnosti šurikenů jsou však v akčních filmech značně nadnesené. Ve skutečnosti se používaly spíš na odvrácení pozornosti, bylo totiž těžké je hodit tak, aby způsobily více než jen drobné, i když značně krvácející zranění. Ovšem ustupujícímu nindžovi se mohly být i dvě nebo tři takto získané vteřiny navíc opravdu hodit.

Stínový bojovník by nikam nešel ani bez schránky inró, která obsahovala různé druhy jedů a nezbytný střelný prach, ze kterého uměl v případě potřeby vyrobit i dynamit. Téměř všechny předměty denní potřeby také nebyli jen tak obyčejné. Například flétny v sobě běžně měly zabudovanou foukačku s jedovatými šipkami. A v rukojeti vějířů se často skrýval nůž. Stačil malý nenápadný pohyb a smrtící dílo bylo dokonáno. Vějíře mohly být také složeny z kovových proužků s nabroušenými hranami, takže mohly zastavit letící šipku nebo posloužit jako neobvyklá řezná zbraň. V tomhle vám tedy oblíbené akčňáky vážně nelhaly.

Život v opovržení

Povolání nindži však nebylo ve starém Japonsku nijak ceněné. Ba právě naopak, lpěl na něm cejch zákeřného vraha útočícího ze zálohy. To byl úplný protiklad kodexu bušidó, kterým se řídili všemi opěvovaní samurajové, kteří museli svého soupeře vždy nejdříve vyzvat k souboji. Na obranu nindžů je ale nutné říci, že bez jejich přičinění by si ušlechtilí bojovníci ani neškrtli. Byli to totiž právě stínoví bojovníci, kteří dokázali zapálit stan uprostřed nepřátelského tábora a vnést tak mezi obránce zmatek. A pokud bylo třeba odstranit některého obzvláště vlivného vojevůdce, byli to oni, kteří vykonali onu špinavou práci.

Samurajům pak stačilo přijet do bitvy a slíznout pomyslnou smetanu. Nindžům zbyla jen tučná odměna a pocit dobře odvedené práce. To ale ztrátu společenského postavení mohlo vyrovnat jen těžko.

Sdílej článek a zašli inspiraci dalším cestovatelům



Chceš být stále v obraze?

Zanech nám na sebe kontakt a nebo sleduj naši facebook stránku či diskutuj ve skupině "po stopách Šokující planety".


Projížďka na SEGWAY (1 + 1 ZDARMA) - speciální vánoční nabídka

Poznejte krásu pražských parků na dvojkolce.