Šílené praktiky středověkého lékařství

Šílené praktiky středověkého lékařství

Kdo z nás i občas nepostěžuje na fungování českého zdravotnictví nebo na kvalitu ošetření?  Buďme však rádi, že nežijeme ve středověku. Ten byl totiž z hlediska péče o nemocné naprostou noční můrou, hlavně v Evropě. Nemoci byly považovány za trest boží a podle toho se k nim a k jejich léčení přistupovalo. Nad některými medikamenty a zákroky zůstává dnešnímu člověku rozum stát.

Středověk byl v oblasti lékařství skutečnou dobou temna. Znalosti starověkých civilizací povětšinou upadly v zapomnění a léčebné procesy byly často provázány s pověrami, náboženskými mytickými představami a prapodivnými metodami, jejichž původ byl a dodnes je neznámý. A to zvláště v Evropě. V arabském světě na Blízkém východě a ve Španělsku byla situace mnohem lepší. Arabové a Peršané lépe uchovali odkaz svých vzdělaných starověkých předků a dokázali na něj úspěšně navázat. Dá se směle říci, že byli před Evropou v tomto ohledu napřed o několik staletí a právě jim, například vzdělancům jako byli Ar-Rází, Avicenna nebo Albucasis, vděčíme za rozvoj lékařských věd v pozdější době i u nás. Arabský učenec Usáma ibn Munkiz zanechal písemné doklady o tom, jak moc se lišili jejich léčebné metody od těch evropských. Zatímco on naordinoval ženě s bolestmi hlavy dietu a klid na lůžku, evropský odborník označil za původce jejích bolestí démona usídleného v hlavě, tu proto rozřízl, odstranil kus lebky a mozek posypal solí. Žena zemřela, ale démon byl vyhnán … Na konci středověku však uměli, s trochou štěstí i úspěšně, evropští chirurgové například vyndat ledvinové kameny nebo strhnout šedý zákal, což nejsou v žádném případě jednoduché zákroky. Paradoxně k rozvoji chirurgie přispělo velké množství válečných konfliktů, během kterých bylo potřeba raněným vojáků neustále někde něco rozříznout, uříznout, vyndat a podobně. Velké množství chirurgických nástrojů se od této doby změnilo jen nepatrně.


Představíme-li si období středověku, je nám jasné, že práce bylo v oblasti medicíny opravdu hodně. Kromě výše zmiňovaných válek se lidé potýkali s mnoha vážnými nemocemi, které v kombinaci s tristními hygienickými podmínkami kosily obyvatelstvo po statisících. Mor, malomocenství, ale i dnes celkem běžné nemoci znamenaly často rozsudek smrti. Lékařská diagnostika spočívala především ve zkoumání moči, stolice, potu a krve, a to, prosím, všemi smysly, takže vzorky se nejen pozorovaly, očichávaly a vařily, ale i ochutnávaly! Velmi často byl za původce nemocí považován špatný vzduch ve městech, jindy jste se měli nakazit i jen při pohledu na nemocného, jak tomu bylo například u moru. Domnělé léčebné metody a medikamenty pak měly často vážnější následky než samotná nemoc. Lidem bylo doporučováno, aby vysedávali ve stokách, aby tamější zápach přebil odporný pach moru. Nebo měli popíjet sirup, čím starší, tím lepší, nebo nechat si pustit žilou.

Všeobecně známé pouštění krve žilou, neboli venesekce, byla velmi oblíbená a rozšířená léčebná metoda. Velmi často ji prováděli třeba lazebníci, kteří to dávali ve známost miskou s krví za oknem svého podniku. Lazebníkům byly často svěřeny i jiná nižší léčebná řemesla, jako rozřezávání vředů nebo vytrhávání zubů.  Obecně se věřilo, že pokud z těla při nemoci něco vytéká, je to dobře, odchází tak z něj to špatné. K vytahování „špatných šťáv“ z krve se proto používaly také pijavice nebo přikládání baněk. Neobvyklá nebyla ani trepanace lebky, která měla vypustit démona z hlavy.

Podívejme se dále na to, jak a čím se různé nemoci a obtíže léčily. Zůstaňme ještě chvíli u moru – všechny zmíněné metody završuje doporučení, oholit živé slepici zadek a přivázat ji nemocnému, stále živou, na morový bolák. Kožní choroby mělo vyléčit přikládání vlčí kůže, v případě plísní a ekzémů v obličeji se nanášela na postižená místa dětská moč. Na dnu měly zabírat kozí bobky smíchané s medem a rozmarýnem a vnitřnímu krvácení prý předcházela usušená ropucha nošená v pytlíku na krku postiženého. Zobák straky nošený taktéž na krku zase pomáhal na bolesti zubů. Na rýmu se doporučovalo čichat ke střevíci, který jste si právě zuli. Mezi medikamenty se řadilo velké množství podivných látek a směsí rostlinného, živočišného i nerostného původu. Podívejme se na výčet těch nejzajímavějších - výměšek řitních žláz bobra, zvířecí i lidské výkaly, kočičí tuk („Vezmi kočku celou a tu vlož v hus a peč ji s tou kočkou. A ten tuk, což z té kočky vykape, schovej.“), holoubě nošené přivázané na břiše, dokud nepojde, sádlo vyškvařené ze starých slanin atd. Mezi nerostnými léky nechyběly prášky z rozdrcených perel a polodrahokamů, prášek z kostí koní nebo mumií či prach smetený z náhrobku sv. Jana Nepomuckého v katedrále sv.Víta na Pražském hradě. 

Válečná zranění si často vyžadovala operace a amputace, ale opět se nedá hovořit o závratných úspěších. Lékaři dlouhou dobu vůbec netušili, že špína v ráně způsobuje infekci a hnis vytékající z rány byl považován za dobré znamení a byl dále používán k zastavení krvácení. Samozřejmě se však znalosti středověkých chirurgů časem zlepšovaly a zákroky zdokonalovaly. Za vrchol všeho byl považován císařský řez, často končící smrtí matky a nezřídka i dítěte a základy plastické chirurgii položilo zacelování po nose ztraceném v boji kůží odebranou z paže.

Významnou roli v léčení neduhů měla pálenka. Ta se pila, natírala, dávala na obklady, inhalovala a míchala s různými bylinkami. Pokud byste se obávali kocoviny, doporučováno bylo popíjet bez pokrývky hlavy, aby alkoholové výpary mohly odcházet z hlavy a nezůstávaly v těle.

 

 

Sdílej článek a zašli inspiraci dalším cestovatelům



Chceš být stále v obraze?

Zanech nám na sebe kontakt a nebo sleduj naši facebook stránku či diskutuj ve skupině "po stopách Šokující planety".