Hladomor na Ukrajině 1932 - 1933

Vlak, kterým jsme uháněli napříč ukrajinskou stepí, se často zastavoval. Na každé stanici se shromáždil dav zbědovaných vesničanů, kteří se pokoušeli směnit prádlo a ikony za trochu chleba. Ženy nám do oken podávaly malé děti, které vypadaly příšerně, ruky i nohy měly jako špejle, břicha nafouklá a velké hlavy na tenkém krčku. Neuvědomiv si to, sám jsem se ocitnul v epicentru hladomoru, který zpustošil celé oblasti a zbavil života několik milionů lidí. Po té, co jsem shlédl tyto hrůzné skutečnosti, mi došlo, že se stala nějaká katastrofa, neměl jsem však ponětí ani o jejích příčinách, ani o jejích rozměrech.

Takto popsal svůj příjezd do SSSR Arthur Koestler, anglický žurnalista, spisovatel a nadšený komunista, který jej navštívil v létě roku 1932, jako zemi světlých zítřků. Pro krizí a nacistickou hrozbou zmítaný Západ, byl totiž obraz rychle se rozvíjejícího SSSR, notně posilněný sovětskou propagandou, obdivovaným vzorem. Jak je z úryvku patrné, vystřízlivění z těchto ideálů přišlo velmi rychle. Poté, co o podobných obrazech informovalo svět více novinářů, sovětské úřady jim v roce 1933 vstup na Ukrajinu a severní Kavkaz zakázaly.

Teorie příčin hladomoru

Ukrajinský hladomor z let 1932/33 je mezi odborníky a informovanou veřejností velmi diskutovaný problém a o jeho příčinách i důsledcích se vedou dlouhodobé spory. Zatímco jedni jej označují za Stalinem uměle vyvolanou genocidu nacionalisticky smýšlejících Ukrajinců, na druhém konci stojí názor, že hlavním viníkem je Západ se svojí tzv. Zlatou blokádou. Tehdy odmítly západní země prodávat Stalinovi artikly potřebné k industrializaci země za peníze či zlato, ale vyžadovaly obilí. Z této poněkud přehnané teorie vychází Stalin jako chudák, kterému nezbylo než vyvážet téměř všechno obilí na západ, pokud nechtěl industrializaci a budování obrany země zastavit.

Kde je pravda?

Pravda stojí, jak to tak většinou bývá, nejspíše někde uprostřed. Ačkoli bylo v roce 1988 speciální komisí amerického Kongresu a dále pak nezávislou Mezinárodní komisí potvrzeno, že šlo cílenou likvidaci ukrajinského národa, má tato teorie trhliny. Nejočividnější z nich je fakt, že hladomorem nebyla postižena jen oblast Ukrajiny, ale také obyvatelstvo Donu, severního Kavkazu, Povolží a střední Asie. Správnější interpretace je tedy spíše taková, že cílem bolševiků byla likvidace soukromého rolnictva obecně jako třídy, a to v celém SSSR, aniž by byla otázka národnosti na prvním místě. Z toho hlediska lze hladomor na Ukrajině ve 30. letech minulého století označit za jeden z největších komunistických zločinů, ale nelze ho dost spravedlivě označit za genocidu.

Od kolektivizace k hladomoru

Hlavním viníkem celé katastrofy byla nejspíše souhra několika okolností a samotná sovětská vláda. Sucho v kombinaci s násilnou kolektivizací, nekompetencí vlády, spekulacemi a nedůvěrou mezi sedláky a vládou, a také Stalinovo popírání a skrývání závažné situace.  Konfiskace obilí a následná kolektivizace zemědělství nutná k uspokojení potřeb platit Západu za veškeré zboží během Zlaté blokády, narazily na silný odpor. Sedláci nechtěli prodávat obilí za ceny nabízené státem, přičemž obilí schovávali třeba i pod zem, kde ovšem často shnilo. Zájmem státu naopak nebylo, aby sedláci vydělávali, ale aby nasytili lidi z měst, a začal obilí zabavovat, což dál zhoršovalo vztahy mezi lidem a vládou. Během kolektivizace pak bylo do té doby soběstačným rolníkům zabavováno za neplnění norem odvodů nejen obilí, mouka, zelenina a hospodářský dobytek, ale i osivo na příští rok, což logicky vedlo k nedostatku potravy.

Úvahy o tom, jak se Stalin pokoušel ukrajinským obyvatelům v době hladomoru pomáhat, berou za své v okamžiku, kdy očití svědci potvrzují, že ukrajinsko-ruské hranice hlídaly oddíly GPU, které zabraňovaly proniknutí ukrajinských obyvatel na ruské území, kde nebyl hlad tak vážný. Nebýt natolik nereálných a chybných požadavků komunistického vedení, kladených na prosté rolníky, a hrubého zásahu Stalina do svébytného života mnoha prostých lidí s cílem od základu přeměnit dosavadní hospodářství, nemuselo dojít na tak fatální následky.

Skutečné počty obětí

A o jakém počtu mrtvých se vlastně bavíme? Vzhledem ke dlouhodobé tendenci Stalina hladomor popírat a tajit se konkrétního čísla historici a demografové dobírají jen velmi těžko a neoficiální odhady mají velký rozptyl. Ze všech relevantních výpočtů, které se opírají o konkrétní data a fakta, se jeví jako nejpřesnější ten, který bere v úvahu nejen ztráty přímé, ale i nepřímé. Do nepřímých ztrát se započítávají i průměrné počty dětí, které se nenarodily, z důvodu ztrát přímých, čili děti, které by se narodily lidem, kteří však umřeli hladem. Tyto odhady vycházejí z demografické křivky porodnosti před hladomorem.

V letech 1932 – 1933, společně s tzv. demografickou ozvěnou roku 1934 zemřelo vinou hladomoru jen na Ukrajině asi 4 600 000 lidí!

Pamětníci promlouvají

Svědectví pamětníků se poslouchají velmi špatně a nahánějí husí kůži. Zoufalí lidé dělali pro přežití vše. Lovili a jedli kočky, žáby i mouchy. Mleli levnou nekvalitní kukuřici, a přidávali k ní pšeničné plevy, sušené kopřivové listí a další trávy. Semletou mouku s vodou pak pekli na vosku, protože olej nebylo možné sehnat. Mleli také větvičky a kůru ze stromů, zkrátka cokoliv, co jim mohlo přinést alespoň na chvíli pocit nasycení. Využívali také koňskou kůži, kterou řezali na tenké proužky a vyvařovali z ní polévku. Matka jedné z pamětnic došla pěšky do nejbližšího města, kde pro ni a jejího bratra a sestřičku zkoušela sehnat nějaké jídlo. Za náušnice a zlatý křížek, který nosila na krku, dostala pouhé dvě kila mouky. Ani jídlo však nebylo po nějaké době spásné, spíš naopak. Konečně se najíst byl častý konec vyhladovělých. Když se konečně mohli najíst, tělo přísun potravy nezvládl a pokrm je zabil. Některé vesnice na tom byly ještě hůře, všude panovalo hrůzné ticho. Mnozí lidé upadali do bezvědomí. Nikdo se spolu nebavil, lidé byli apatičtí a nechtěli se na nikoho ani podívat. Postupně mizely celé vesnice, když začala na podzim škola, dvě třetiny lavic byly prázdné. Ukrajinský venkov, oblast nejúrodnější černozemě na světě, se změnil v tichou apokalyptickou pustinu. Města i polní cesty byly posety mrtvolami lidí, kteří se vydali hledat jídlo, ale vysílením padli a umřeli. Nejhorším činem, ke kterému lidi dohnal hlad, byl kanibalismus. Ze slov jedné z pamětnic skutečně mrazí: „Byla to doba, ve které se rodiče a děti navzájem prosili, aby je zabili a nasytili se.“