Když 8. září 1888 večer procházel kolem dvora Hanbury street 29 v londýnské chudinské čtvrti Whitechapel místní Albert Cadosch, slyšel velmi zřetelně, že se za plotem děje něco nekalého. Byl v tu chvíli doslova jen pár centimetrů od jednoho z nejslavnějších sériových vrahů, jehož identita nebyla nikdy s určitostí odhalena. A co víc, byl jen pár centimetrů od právě páchané vraždy Annie Chapman. Naneštěstí je odděluje plot, a než se k místu činu dostane, najde již jen v pověstné mlze zahalené mrtvé zohavené tělo.
Jako přízrak obcházel na podzim toho roku vrah prostitutek známý pod přezdívkou Jack the Ripper neboli Jack Rozparovač. Po činu vždy nenápadně zmizel v temných spletitých uličkách londýnského East Endu, a ačkoli byl několika svědky viděn ve společnosti obětí ještě před vraždou, nikdy nebyl dopaden. Pravda, viktoriánští kriminalisté a detektivové konce 19. století měli oproti těm dnešním značně omezené možnosti. Podezřelých sice bylo až kolem stovky, nikdy však neproběhl žádný soud. A přitom bylo co trestat.
jedna z obětí
Prokázaných obětí Jacka Rozparovače bylo pět, mohl jich mít však na svědomí až dvanáct. Všech pět, známých jako kanonická pětice obětí, mělo jednu věc společnou – byly to prostitutky a scénář vraždy byl podle všeho vždy stejný. Vrah si domluvil sexuální služby, na které však již nedošlo. Jakmile s ženou osaměl, začal ji zezadu škrtit. Bezvládné tělo pak položil vedle sebe a začal jej rozřezávat. Většinou zohavoval genitálie a vyřezával některé orgány z těla. Vše velmi umně, přesně a rychle. A ve tmě! Vraždy se odehrávaly po setmění na ulici, kdykoli mohl jít kdokoli kolem, většina míst byla ve čtvrti Whitechapel neosvětlená. Jak je možné, že Jack Rozparovač dokázal za takových podmínek vyřezat oběti ledvinu, aniž by poškodil jediný další orgán? Mimochodem, tu ledvinu si s sebou odnesl a není vyloučeno, že ji snědl. Tedy přesněji její polovinu. Druhou půlku poslal s dopisem nadepsaným „Z pekla“ předsedovi Výboru pro bdělost George Luskovi. Nejspíše šlo skutečně o dopis vraha, ledvina totiž podle všeho skutečně patřila oběti, Cathrine Eddowesové. Dopis končil slovy: „Chyť mě, když to dokážeš.“
Jindy orgány pečlivě naaranžoval kolem oběti. Odhadovat alespoň typ člověka, který vraždy páchal, bylo velmi složité. Evidentně šlo o někoho s vynikajícími anatomickými znalostmi, na druhou stranu muselo jít o místního, jelikož zdejší prostředí velmi dobře znal. A lékař například do tamějšího slumu příliš nezapadal. S podivem zůstává, že se podle všeho nejednalo o sexuálně ani sadisticky motivované vraždy. Vrah oběti neznásilnil, ani je neřezal zaživa, vždy je nejprve usmrtil. A zohavení či vyřezání orgánů orientoval téměř vždy na pohlavní orgány. Nenáviděl z nějakého důvodu ženy? Jedna z teorií tvrdí, že se od prostitutky nakazil syfilidou a takto se potom mstil. A jak je popisovali svědci? Většina výpovědí se shoduje na tom, že šlo o vzrůstem poměrně malého muže mezi 165 až 170 centimetry, vypadajícího na asi 35 let, který nosil knírek a dlouhý kabát. Dva ze svědků si všimli velkého balíku v jeho rukou, pokaždé u jiné vraždy. Ale ani tento popis nikam nevedl.
Jack Rozparovač se stal prvním „mediálně profláklým“ vrahem v dějinách. Jeho čilá korespondence s vyšetřovateli i médii mu vynesla slávu a trochu nepochopitelně i obdivovatele. Začaly se šířit různé povídačky o tom, že vrahem nejenom že nemůže být Angličan, ale že to snad není ani člověk, ale obrovská opice. Zatímco jedny obcházel strach, jiní neváhali využít situace ve svůj prospěch. Objevili se tací, kteří prodávali „suvenýry“ s motivem vražd nebo jiní, kteří za poplatek nechávali nahlédnout zájemce ze svého okna na místa činu.
A pak najednou vraždy ustaly a pachatel zůstal nedopaden. Až v roce 2014 přišel britský amatérský detektiv Russell Edwards s ohromující zprávou, že odhalil identitu Jacka Rozparovače a může ji doložit testy DNA. Celý tento příběh začal již jednoho včera na sklonku září 1888, kdy došlo k vraždě Cathrine Eddowesové. Tehdy jeden z vyšetřovatelů vzal oběti šátek pro svou ženu. V roce 2007 jej koupil v aukci právě Edwards a dal se do mravenčí práce na vlastní pěst. Nejprve musel porovnáním vzorků ze šátku a vzorků od příbuzných oběti prokázat, že šátek patřil skutečně zavražděné Cathrine Eddowesové. Celou práci svěřil Jarimu Louhelainenemovi, světoznámému odborníkovi na získávání genetického materiálu z předmětů pocházejících z míst zločinů spáchaných před dlouhou dobou. Jakmile bylo potvrzeno, že šátek patřil oběti, začalo porovnávání další DNA, která se na šátku zachovala, se vzorky příbuzných hlavních podezřelých. U pravnučky sestry jednoho z podezřelých se objevila shoda. Mnozí odborníci však tiší nadšení z tohoto amatérského výzkumu se slovy, že použité postupy mohu vykazovat jak falešně negativní, tak falešně pozitivní výsledky, a tak prokázaná shoda vzorků nemusí být vůbec pravdivá. Přesto všechny tyto odborné výtky a pochybnosti byl celý svět zvědavý na odhalení totožnosti Jacka Rozparovače. Pojďme se na něj tedy podívat.
Z amatérského a možná nepřesného porovnání vzorků DNA vzešel tento vítěz: Třiadvacetiletý polský imigrant Aaron Kosminski. Ze své domoviny utekl před traumatizujícími židovskými pogromy a v Londýně se vyučil na holiče. Byl by asi žil zcela obyčejný život, kdyby se u něj nezačaly projevovat náznaky jakési psychické poruchy. Asi není náhodou, že žil jen pár metrů od místa činu jedné z vražd a že byl také na seznamu hlavních podezřelých. Podle všech záznamů ho dokonce identifikoval svědek, ale na soud nedošlo, protože svědek si svou výpověď proti Kosminskému rozmyslel. Ten byl v roce 1891 uzavřen v ústavu pro duševně choré, kde v roce 1919 umírá. Byl on skutečně Jack Rozparovač? Mnohé tomu nasvědčuje, ale v tomto přes sto let starém případu je vše zahaleno mlhou stejně hustou, jako pověstná londýnská mlha válející se líně uličkami Whitechapel, když tudy Jack the Ripper nepozorovaně unikal spravedlivému trestu.
Na této stránce používáme soubory cookies. Prohlížením webu souhlasíte s jejich užitím!.
Souhlasím, již toto upozornění nezobrazovat.