Mileva Einsteinová-Marićová – ve stínu svého muže
„Nevěřím, že je to vinou stavby lidské hlavy, že člověk nemůže pochopit nekonečno; jistě by to dokázal, kdyby nebyl odmalička, jen co začne rozum brát, tak strašlivě poután k zemi, nebo dokonce k hnízdu, vězněn v čtyřech stěnách, ale kdyby se mu umožnilo trochu se toulat ve vesmíru.“
Málokoho by napadlo, že právě čte úryvek z milostné korespondence adresované jednomu z nejvěhlasnějších fyziků v dějinách, Albertu Einsteinovi. A že tyto dopisy stály na začátku jednoho velmi pohnutého životního osudu ženy, která byla možná chytřejší než samotný Einstein a přesto prožila svůj život zcela opomenuta.
Mileva Marićová se narodila 19. prosince 1875 na území dnešního Srbska do poměrně bohatých poměrů. Bylo to uzavřené nesmělé děvče, možná vinou vrozené vady kyčelního kloubu, kvůli které kulhala. Již na gymnáziu v Záhřebu však bylo jasné, že je velmi pilná a nesmírně nadaná na matematiku a fyziku. Její studijní úspěchy vedly k tomu, že byla teprve jako pátá žena v historii přijata na Polytechniku v Curychu, kde se těšila vynikajícím studijním výsledkům. Na tuto samou školu se ve stejné době dostal i Albert Einstein, nicméně až na druhý pokus. Netrvalo dlouho a tito dva výjimeční studenti začali trávit společný čas i mimo přednášky a semináře. Albert na své kolegyni obdivoval její mimořádné znalosti a schopnosti, spojovala je nejen touha po vědění, ale také láska k hudbě. Mileva skvěle hrála na klavír a pěkně zpívala, zatímco Albert byl dobrým houslistou. Ani Milevina půlroční stáž v Heidelbergu je od sebe neodloučila, Albert jí pravidelně psával zamilované dopisy, a tak se po jejím návratu stal jejich vztah ještě intenzivnější.
Rodičům Alberta se téměř o 4 roky starší, nepříliš pohledná a kulhající dívka vůbec nezamlouvala, a tak když ještě před dokončením studií neplánovaně otěhotněla, byla Albertem údajně přinucena odjet do rodného Srbska a dát dítě po porodu k adopci. Mineva skutečně porodila holčičku Lieserl, co se s ní však doopravdy stalo, není známo. Jedna teorie tvrdí, že zemřela na záškrt, jiná zase, že holčička byla skutečně adoptována příbuznými. V každém případě touto bolestnou událostí začal Milevin život nabírat jiný směr, takový, který si nevysnila a který byl plný trápení a depresí.
Prvním zklamáním bylo, když vlivem těhotenství a utajovaného porodu neudělala, na rozdíl od Alberta, závěrečné zkoušky na curyšské Polytechnice. Nic to však neměnilo na faktu, že byla v oblasti matematiky a fyziky velmi vzdělaná a chtivá bádání. Po svatbě s Albertem mu byla rovnocenným partnerem a společně se podíleli na všech jeho výzkumech a formulování teorií. Když Einstein v roce 1905 uveřejnil v časopisu Annalen der Physik hned 4 články týkající se kvantování elektromagnetického pole, vysvětlení fotoefektu a Brownova pohybu a hlavně speciální teorie relativity, bylo velmi pravděpodobné, že svůj podíl na všech teoriích měla i jeho žena Mileva, se kterou přinejmenším všechna bádání a výsledky konzultoval. Důkazy však chyběly a dodnes se tato skutečnost nepodařila historikům prokázat. Pod všemi objevy z této doby byl podepsán sám Albert Einstein a jediným náznakem o podílu Milevy byl fakt, že jí v době, kdy už dávno manželé nebyli, věnoval veškerý honorář za Nobelovu cenu. Nikdy ovšem nepřiznal, že by mohla být spoluautorkou jeho teorií.
V jejich osobním životě mezitím došlo k několika významným událostem, kdy se Milevě narodili postupně 2 synové a ve vztahu s Albertem přestávala být manželkou a stala se spíše služkou. Albert jí dokonce sepsal povinnosti a podmínky, za kterých spolu budou žít ve společné domácnosti. Podle nich mu měla uklízet v jeho pokoji, aniž by se dotkla jeho pracovního stolu, měla mu prát a žehlit a připravovat tři jídla denně. Nesměla mu nic vytýkat, a pokud si přál, měla okamžitě zmlknout či opustit jeho pokoj.
Zatímco na studiích ji Einstein obdivoval, teď se ukázal jako tyran, kterému měla Mileva jen bezplatně sloužit a tolerovat jeho četné milenky. Není divu, že manželství brzy na to skončilo rozvodem. Mileva zůstala se syny sama, vydělávala si jako učitelka klavíru a doučováním matematiky. Jako by toho na ni nebylo už tak mnoho, s každým rokem jí v životě přibývalo starostí a trápení. Nejprve jí umřel milovaný otec, následně u sestry, která jí přijela ze Srbska pomáhat s dětmi, propukla schizofrenie, stejně jako u mladšího syna, nadějného studenta medicíny, navíc hudebně nadaného.
Chlapec trávil zbytek života v domácím léčení či v různých léčebnách pro duševně choré. Ani sama Mileva na tom nebyla psychicky příliš dobře. V květnu 1948 ochrnula na půl těla a na vše rezignovala. O tři měsíce později zemřela. Zcela zapomenuta. Její hrob byl údajně po několika letech zrušen, protože Albert Einstein odmítl platit za jeho údržbu.
Stejně smutně jako probíhal, tedy také skončil život jedné velmi talentované a výjimečné ženy a zůstává otázkou, jakými cestami by se její život ubíral, kdyby Alberta Einsteina nepotkala. A neméně nutkavou otázkou je, jak by vypadaly objevy a teorie Alberta Einsteina, kdyby nepotkal Milevu Márićovou.