Racetrack Playa - záhada pohybujících se kamenů
Death Valley
Kalifornské Údolí smrti je nejsušším, nejteplejším a nejníže položeným místem v Severní Americe a tvoří velkou část Národního parku Death Valley. Se svojí rozlohou dosahující hodnoty 8000 metrů čtverečních jde o skutečně obrovskou oblast, která dělá čest svému jménu. Ne snad proto, že by zde vyhaslo mnoho lidských životů, ale kvůli svým nehostinným scenériím, nad kterými však často přechází zrak.
Nekonečné písečné duny, hluboké vyprahlé kaňony, dávno vyhaslé sopečné krátery, dlouze se vinoucí solná pole nebo horniny, jejichž barvy byste ani na prstech obou rukou nespočítali. Název tohoto místa vznikl v roce 1849, kdy zde po vypuknutí zlaté horečky zemřel jeden člověk. Jedna oběť stačila k tomu, aby nekonečných 230 kilometrů dlouhé údolí získalo svůj světoznámý název.
Racetrack Playa a bludné balvany
A někde tady, uprostřed všech těch přírodních krás, najdeme mezi horami Cottonwood Mountain a Last Change Range vyschlé jezero Racetrack Playa, které je dějištěm záhadného jevu. Obrovské, až 300 kilogramů těžké kameny, které se nacházejí na dně tohoto vyprahlého jezera, se z času na čas pohnou a objeví se o kus dál, zanechávajíc za sebou někdy rovné, jindy křivolaké rýhy jako slimák cestičku ze slizu.
Na ploše 7 hektarů se donedávna nepochopitelným způsobem pohybuje zcela nahodile v časovém intervalu i několika let mnoho takovýchto kamenů. Některé však zůstávají stát i deset let. Vysledovat jakoukoli pravidelnost, časovou shodu a jakoukoli logiku mezi jednotlivými přesuny bylo v podstatě nemožné.
Foto: Richard D. Norris, James M. Norris, Ralph D. Lorenz, Jib Ray, Brian Jackson [CC BY 1.0], Wikimedia
Záhadné přesuny
Kameny se nejčastěji pohybují na jihovýchodě Racetrack Playa, kde se posunuje asi 200 velkých balvanů. Milovníci tajemna, amatérští řešitelé záhad i odborníci se sem sjížděli z široka daleka v touze odhalit toto tajemství. Od roku 1995 zde dokonce probíhal jakýsi soustavnější výzkum, vyprahlý bahnitý povrch bývalého jezera však nedával na první pohled, ani po bližším zkoumání vůbec žádnou odpověď na to, jaká síla a proč uvádí kameny do pohybu.
Plocha je téměř dokonale rovná, takže ani při silném větru, který je zde stejně spíše výjimkou, se nedalo předpokládat, že by se 300kilogramové balvany dal do pohybu. Také lidské přičinění vyznívalo velmi nepravděpodobně. Racetrack Playa je velmi izolované místo a jediná přístupová cesta vede dlouhých 50 kilometrů po kamenité stezce. Navíc i pro člověka by bylo zcela nemožné s kameny bez jakékoli techniky, která by sobě musela zanechat stopy, pohybovat.
Co za tím stojí
Bylo čím dál zřejmější, že pokud vyloučíme nadpřirozené či mimozemské síly, musí se jednat o nějakou vzácnou souhru klimatických náhod. Ačkoli je Racetrack Playa kvůli srážkovému stínu ze Sierra Nevada velmi suchým místem, nějaké srážky, v úhrnu zhruba 75 - 100 mm ročně, zde přece jen spadnou. Jenže i za předpokladu, že se plocha změní vlivem náhlého deště na bahnitou, stále chybí síla, která by balvany uvedla na rovném povrchu do pohybu.
Přítrž všem dohadům a teoriím se rozhodl učinit v roce 2011 tým bratranců Norrisových, kteří nejdříve zřídili v místě meteorologickou stanici, aby získali přesné údaje o místním počasí. Rozmístili také kamery a na vybrané kameny zařízení umožňující sledování jejich přesné polohy pomocí GPS. Dlouho se však nedělo nic.
Když se jednou v roce 2013 vydali na strastiplnou cestu k planině, aby zkontrolovali přístroje, netušili, jak hodně se jim cesta vyplatí. Když totiž dorazili na místo, s úžasem zjistili, že část jejího povrchu pokrývá velká zamrzlá louže, silná sotva deset centimetrů. Rozřešení záhady na sebe nenechalo dlouho čekat. Bratranci zůstali na místě a přesun kamenů sledovali doslova v přímém přenosu.
Náhodné odhalení
Dvacátého prosince 2013 byl krásný slunečný den a právě sluneční paprsky uvedly všechno do pohybu. Obrovská ledová krusta začala tát a roztříštila se na několik menších, stále však obrovských kusů. Těmi začal pohybovat vítr a pevný led bral některé kameny s sebou. Po podmáčeném bahnitém povrchu pod ledem tyto kry krásně klouzaly, i když vítr dosahoval rychlosti pouhých 3 – 5 metrů za sekundu. Kameny urazily sotva 6 metrů za minutu, některé ještě mnohem méně, ale posunovaly se, a za sebou nechávaly ony rýhy, němé svědky o jejich pohybu.