Vyhynulý tasmánský tygr

Vyhynulý tasmánský tygr

V minulosti vyhynula celá řada zajímavých živočišných druhů. Za spoustu vyhynutí přitom nese odpovědnost lidská činnost. Jedním z velice zajímavých vyhynulých druhů je i tasmánský tygr, jehož dnes již naživo nemůžeme vidět. Tasmánský tygr se správně označuje za vakovlka tasmánského.

V Austrálii vyhynul dávno před příchodem Evropanů

Vakovlk tasmánský byl masožravý vačnatec, který kdysi žil na území Austrálie, Nové Guineje a Tasmánie. Ovšem ve známost vešel také jako tasmánský tygr kvůli pruhům na hřbetu a zádi, ale označoval se také jako tasmánský vlk. Latinské označení zní Thylacinus cynocephalus. Šlo o posledního žijícího zástupce čeledi vakovlkovitých, jehož někteří zástupci se objevili ve fosilním záznamu už v době raného miocénu.


Předpokládá se, že vyhynul v průběhu dvacátého století. Ovšem ještě než se na území Austrálie na konci osmnáctého století začali usazovat evropští osadníci, nenacházel se už na pevnině skoro žádný exemplář vakovlka. Společně s několika dalšími endemickými druhy však dokázal vakovlk přežít v Tasmánii.

Foto:Benjamin A. Sheppard. , Wikimedia

To však nemělo platit na dlouhou dobu. Jeho konečné vyhlazení z povrchu zemského je povětšinou připisováno lovu, avšak mohlo jít i o důsledek nemocí, rozšíření psů nebo zásahu lidí do místního životního prostředí. Vakovlk tasmánský je oficiálně vyhynulý, leč čas od času se objevují nepotvrzené zprávy o jeho spatření.

Vrcholný predátor

Zvíře bylo predátorem na vrcholu potravního řetězce. K jeho nejbližším příbuzným řadíme ďábla medvědovitého nebo mravencojeda žíhaného. Vakovlk byl jedním ze dvou druhů vačnatců, u kterých se vyskytoval vak v případě obou pohlaví. Tím druhým druhem je doposud přežívající vačice vydří. Ovšem v případě samce vakovlka byl vak pouze ochranným obalem pro vnější pohlavní orgány. Moderní vakovlk se na planetě objevil přibližně před čtyřmi miliony let.

Prvními lidmi, kteří se s vakovlkem setkali, byli australští aboridžinci. Do dnešních dob se dochovalo množství rytin a kamenných maleb, na nichž se tento živočich nachází. V okamžiku, kdy do Austrálie dorazili první průzkumníci, byl již vakovlk na pevnině už skoro nebo úplně vyhynulý a v Tasmánii byl vzácný.

Foto:Xauxa Håkan Svensson [CC BY-SA 3.0 or GFDL], Wikimedia

První potvrzené setkání s tímto druhem se datuje k roku 1792, kdy zvíře zaznamenal francouzský přírodovědec Jacques Labillardiére. Vědeckého popisu se však vakovlk dočkal až v roce 1808 od přírodovědce George Harrise, který mu původně dal název „psohlavá vačice“.

Výrazné tmavé pruhy

Vakovlk na první pohled připomínal většího psa s krátkými chlupy a ztuhlým ocasem, jenž vybíhal z těla pod podobným úhlem, jako to známe v případě klokanů. Řada evropských osadníků spatřovala ve vakovlkovi kvůli neobvyklému držení těla a celkovému chování hyenu. Žlutohnědý kožich měl na hřbetu, zádi a části ocasu 13-21 výrazných tmavých pruhů. U mladších jedinců byly pruhy výraznější, zatímco s postupem věku bledly. Jeden z pruhů se táhl až na vnější stranu zadního stehna.

Foto: Baker; E.J. Keller. [Public domain], Wikimedia

Vakovlčí srst byla hustá a hebká, přičemž chlupy dosahovaly délky až patnácti milimetrů. Oblé a vztyčené uši dosahovaly délky přibližně osmi centimetrů. Uši byly pokryté krátkou srstí. Zbarvení se pohybovalo mezi světle až tmavě hnědou, přičemž na břiše byla barva krémová. Dospělý jedinec dosahoval délky od 100 do 130 centimetrů s ocasem dlouhým 50-65 centimetrů. Zvíře běžně vážilo mezi dvaceti až třiceti kilogramy. Samec byl o něco větší než samice.

V Tasmánii loven za odměnu

Zvláštní vlastností vakovlka byla schopnost rozevřít čelisti až do úhlu 120°. Chrup vakovlka se skládal ze 46 zubů, ale čelisti byly poměrně slabé. Zvíře se dalo celkem snadno rozeznat podle stop, protože mělo velký zadní polštářek a čtyři výrazné přední polštářky uspořádané takřka v rovné linii. Během lovu se spoléhal hlavně na svůj zrak a sluch. Vzhledem k nemotornému způsobu chůze nedokázal rychle ani běhat. Ke skoku se však dokázal odrazit podobně jako klokan ze dvou nohou.

Šlo o skutečného masožravce se svalnatým žaludkem, který se dovedl roztáhnout a umožnil příjem velkého objemu potravy v krátké době. Tato schopnost zřejmě vzešla z nutnosti adaptace na dlouhé období bez dostatečného množství potravy. V Tasmánii začal být po příchodu evropských osadníků spojován s útoky na ovce, což vedlo k vypisování odměn za jeho ulovení. Následné snažení farmářů a lovců odměn se často označuje za příčinu vyhynutí živočicha. Posledního vakovlka zabitého ve volné přírodě má na svědomí farmář Wilf Batty a jeho lov se datuje k roku 1930.

Vakovlk byl několikrát pozorován v zajetí, nicméně existuje pouze málo dokladů o jeho chování v přírodě. Tyto informace navíc nejsou hodnověrně ověřené. Většina pozorování totiž proběhla za dne, jenže vakovlk byl nočním živočichem. Navíc postřehy z dvacátého století mohly být již nepřesné kvůli vlivu okolností, které později vedly k vyhynutí zvířete.

Sdílej článek a zašli inspiraci dalším cestovatelům



Chceš být stále v obraze?

Zanech nám na sebe kontakt a nebo sleduj naši facebook stránku či diskutuj ve skupině "po stopách Šokující planety".